Sókratés (Socrates)

Sókratés (Socrates) byl původem sochař, posléze vynikající filozof starověkých Athén. Je zakladatelem tzv. Sokratovy metody “ filozofického pátrání“.

Datum narození:
470 př. n. l.
Místo narození:
Atény, Řecko
Datum úmrtí:
400 př. n. l.
Místo úmrtí:
Atény, Řecko

Vyrazy:
Poznej sebe.
Vím, že nic nevím.
Nepozvající (nezvedavý) život nema cenu žití.
Nejsem řek nebo atenan ale občan světa.

ŽIVOTOPIS:

Sókratés (Socrates), jeho mládí a studia.

Sókratés (Socrates) se narodil kolem roku 470 před naším letopočtem v rodině sochařů. Měl tedy možnost naučit se řemeslu, vystudovat a vést jejich rodinný obchod. Kromě sochařského vzdělání vystudoval Sókratés také geometrii a astronomii. Od počátku měl Sókratés v sobě velikou touhu po znalostech, které by byly věrohodné a nemohly by být opačnými fakty zpochybněné. Po jeho seznámení s Platovým dílem "Phaedo", se Sokrates začal s entuziazmem a nadšením zajímat o přírodní vědy. Nakonec se však začal dívat na své učitele jenom jako na lidi, které znalosti pouze sdělují, ale nemohou je prokázat. Sókratés se rozhodl hledat skutečné znalosti "příčin" a "věcí" jinde a byl připravený spoléhat se na vlastní intuici jako na průvodce svého hledání.

Sókratés (Socrates) jako řečník a těžkooděnec.

Sókratovy osobní projevy nebyli působivé. Byl vzhledem zdánlivě dosti ošklivý s tupým a širokým nosem, bodavýma očima a širokými ústy. Stal se nicméně významnou osobností v Aténském životě, a to především díky rozsahu jeho mysli a kvalitě jeho myšlenek! Athéňané však brzy přišli na to, že navzdory k jeho vzhledu, „všechna jeho nádhera je uvnitř“. Hovořil vždy s každým, kdo v Athénách tehdy něco znamenal. Byl v kontaktu k každým, kdo byl v centru tehdejších athénských záležitostí.
Podobně jako ostatní občané, byl Sókratés vyzván, aby sloužil athénskému státu v dobách válek. Sloužil jako voják – těžkooděnec a prokázal mnoho osobní odvahy. Měl přirozeně tajuplně nakloněnou osobnost a byl tím, kdo během vojenské služby přiváděl lidi ve vytržení.
Tehdejší Athény byly morálně i eticky rozvrácené, a to především díky utrpení a zápasům spojeným s pokračující Penelopéskou válkou se Spartou.
Jeho přítel se během rozhovoru s Oracle z Delf zeptal, zda je někdo ještě moudřejší, než je Sokrates. Oracle odpověděl, že nikdo takový není ! Když se to Sokrates dozvěděl, odpověděl, že Oracle svým tvrzením "plně uznal svoji vlastní neznalost", a tak se zrodil jeden z nejznámějších tvrzení Sókrata. Od té doby Sókratés začal vyhledával lidi, kteří měli pověst mudrců, a vždy byl schopen odhalit, že jejich pověst a domnělé znalosti byly neodůvodněné.
Sokrates pohlížel na tuto činnost, jako na službu Bohu, a rozhodl se, že bude stále pokračovat v úsilí zlepšovat lidi přesvědčováním a připomínáním jim, jejich vlastní neznalost.

Sókratés (Socrates) jako moudrý filozof.

To, čemu dnes říkáme „Sókratovská metoda“ filozofického pátrání, která je založena na dotazování lidí na jejich postoje a názory, a hned poté pokládání dalších otázek, které vedou do zdánlivě nevyhnutelných protikladů. Jejich původní tvrzení jim tak dokázalo, že je s tím novým fatálně neslučitelné.
Sokrates ukazuje na svoji „Sokratovu metodu“ jako na metodu protidůkazů. Sokratova metoda dala vzestup dialektice, idee o tom, že pravda musí být přiblížena modifikováním pozice přes otázky a projevy, až k opačným myšlenkám.
Zatímco byl Sokrates zdvořilý a ohleduplný ve způsobu, kterým lidi přinutil, aby čelili tváří v tvář vlastní ignoranci, a zároveň je povzbuzoval, aby se k němu připojili a upřímně pátrali po pravdě spoustou podobných rozhovorů, které byly vedené veřejně na tržištích nebo na školách. Mladí Athéňané si tohoto začali vážit jako určitého způsobu zábavy a povyražení, chtěli vidět toto „domýšlivé renomé“ pokořené. Někteří lidé používali Sokratovu metodu podobně, aby přivedli ostatní tváří v tvář vlastní neznalosti, ale byli ve svém přístupu méně zdvořilí a více osobní. Ti, kteří byli poražení, pak často spíše, než sami sebe, obvinili ty, kteří nebyli ve své řeči tolik zodpovědní, z neúnosných nároků na zábavu.

Sókratés (Socrates) a jeho soukromí.

Sókratés (Socrates) začal pociťovat, že by měl svoji „Božskou misí“ zlepšit mravní vzdělání Athéňanů, a měl tendenci zanedbávat svůj vlastní obchod tím, že trávil čas mravním mudrlantstvím a neformálními vzdělávacími diskuzemi s Athénskými mladíky.
Před dávnými časy filozofie byla hlavní orientace směřována na přírodní vědy. Sokrates byl tehdy udržovaný ve veliké zodpovědnosti za otevírání morálních, etických a politických otázek cti a spravedlnosti, jako primárního zájmu filozofie.
Poněkud později v životě si Sokrates vzal za ženu Xantipu, pravděpodobně jako svoji druhou manželku a některé zdroje tvrdí, že to byla dáma hlučná a hašteřivá. Traduje se, že Sokrates měl velmi malý zájem o vydělávání a žití, rozhodně menší, než o pokračování své mise a morálního vzdělávání, a tak Xantipa, jako matka rodiny, možná mohla mít důvody k netrpělivosti.

Sókratés (Socrates) a jeho žák Platón.

Pokud se týče Sokratovy osobní filozofie, nenechal po sobě žádné vlastní písemnosti, takže se musíme spoléhat pouze na zdroje informací od Platóna a Xenophóna, kteří jeho i jeho filozofii znali osobně.
Oba tito muži byli mnohem mladší, než byl Sokrates a měli možnost ho poznat již jako filozofa v jeho poslední dekádě života. Z těchto dvou to byl Platón, který zanechal rozsáhlejší a živější záznam ze Sokratova života a učení, a to v několika dialozích. V Platónově dialogu „Phaedo“ Sokrates říká, že život se musí žít se zaměřením na kultivaci duše. Orfeovská a Pythagoreanova víra na pozadí dne přijala nepomíjivost duše a přijala fyzickou smrt, která také zahrnuje vydání a odevzdání duše. Když osoba žila dobrý život, který byl její duší kultivován, zasloužil si v posmrtném životě mnohem více příjemných situací než lidé, kteří vedli život špatný a zlý. Pravý fakt víry v posmrtný život byl totiž v kultivaci duše, a to jako v záležitosti přímo krajního významu.
Platónovo dílo „Symposium“, tzn. Hostina, tajemně přichyluje Sókratovské široce se šířící řeči, jako základ hladu po duši, Bohu a pravdě.

Sókratés (Socrates) a politika.

Sokrates neusiloval o to, aby byl zahrnut do politického života Athén, protože cítil, že by zde byl nevyhnutelný kompromis, na který nebyl připraven. Jako prominentní občan byl vyzýván, aby splnil menší politické role.
V roce 399 před naším letopočtem byl Sokrates obviněný z bezbožnosti, a ze zanedbání povinností vůči bohům, které město uctívalo, a z praktikování politických novinek, a z kažené tehdejší mládeže.
Tato obvinění možná mohla být do jisté míry politická, neboť Athény měly v té době chvíli před tím obnovenou demokracii a několik prominentních oponentů demokratické formy vlády mělo velmi blízké spojení se Sokratem.
Ačkoliv jeho přátelé byli ochotní zajistit Sokratův únik, z úcty k právní normě se ve vězení sám vzal bolehlav, v souladu s jeho rozsudkem smrti, který však nepovažoval za ospravedlněný.